Vzpomínky na Lastovo

26.10.2020

Na konci září to bylo, po vinobraní, kdy odjedou i poslední turisté a na jadranských ostrovech zavládne mír a spokojená všednost. Hospodyně si vydechnou, muži mžourají do slunce vprostřed prázdného mola a těší se, že se už brzy ochladí a ryby začnou brát, a taky olihně, o vypasených ústřicích nemluvě. Víno probublává v kádích a na stromech dozrávají olivy. K večernímu klábosení kolem horkého plechu, kde se pečou buclaté okrové mušule si ovšem musíte vzít svetr, protože od moře táhne předzvěst několika měsíců vlhké zimy, kdy všichni zalezou ke kaminu, rybáři zkřehlými prsty spravují sítě, které potrhal hrabivý delfín, jebiga, vyprávějí neuvěřitelné příběhy, broukají písně a nebo se dívají do ohně a přemítají. Na konci září má Dalmácie zvláštní čar, a kdo sem přijede touto dobou, koleduje si o lásku na celý život.

Ostrov Lastovo bývá poloprázdný i v sezoně, natož koncem září. Turistu aby pohledal. Ale jakmile spatříte šňůru cyklistů, kteří cílevědomě šlapou vzhůru pětikilometrovým kopcem, je vám jasno, na koho jste narazili: na brněnskou výpravu zájezdu kolo-loď, která u domorodců budí neobyčejný údiv. Proč se drápou na ten kopec? - zajímá se svrasklý děda u stolečku s kávou. Proč nejedou autem?

Spisovatel ovšem autem jede, protože trpí leností pokročilého stupně, kolo z trhu v Kosovské Mitrovici skladuje na zdi obývacího pokoje, šetří je a oprašuje jako vzácnou relikvii, takže o cyklistice nemůže být řeč.

Dávnověk a opuštěnost - to je hlavní dojem, který návštěvníka Lastova obestře, kam se podívá. Kdysi tu bývalo rušno: na ostrově žilo několik tisíc obyvatel, kteří v průběhu staletí čelili mnoha útokům pirátů, před 2. světovou válkou se do Lastova zamiloval Mussolini (chtěl dokonce na rajský ostrov přesídlit část přelidněné Neapole) a nakonec maršál Tito, který s přesídlením obyvatelstva uspěl, a to tak, že z ostrova vytvořil vojenskou enklávu: na Lastovo přibyla armáda, zatímco starousedlíci rychle mizeli do emigrace. V 90. letech vojáci odešli, ale původní obyvatelé se už nevrátili. A tak zůstaly na Lastovu desítky opuštěných domů (většina z nich je díky rozdrobeným a nejasným vlastnickým vztahům neprodejná) a zchátralý vojenský prostor.

Nevím, kdo byl překvapený víc - jestli Oliver Dragojević nebo já, když jsme na sebe narazili v příbřežní konobě. Po několika dnech na moři právě usedal k poctivé porci pevninské stravy. Z talíře se kouřilo. Jenže fanoušek je fanoušek, že ano - otravný(á) jako moucha v létě, a nedá pokoj, dokud se nepřipomene, nepozdraví, nevyfotí a neukořistí podpis. "Jestlipak už máte tu knihu, co jste mi posledně slibovala?" zeptal se Oliver, když (bez brýlí) zaostřil a shledal, že právě pro mě před několika měsíci zajišťoval kontakt na společnost Croatia Records a svolení k překladu jeho písňových textů do Příručky jadranské snoubenky. To se ví, spisovatel na volné noze musí být vždy připraven: i vytáhla jsem pohotově Snoubenku z kabelky. "Náhodou mám. A věnuji vám ji i s podpisem, když jinak nedáte, člověče, a jídlo už vám beztak vystydlo." "Drago mi," řekl Oliver, rozpačit. "To mě těší. Škoda, že neumím česky." "Nevadí," poklepala jsem mu přátelsky na rameno, aby rozpaky lépe snášel. "Právě jsem vám chtěla říct, že by bio red - tedy, že by se velice slušelo,abyste se česky naučil, když už jsem si dala takovou práci a přeložila vaše texty pro české čtenáře. Ale než budete moct plynule číst, tumáte jednu stránku v dalmatštině." A nalistovala jsem kapitolu, kde na sebe v dlouhé sekvenci samohlásek a nadávek huláká dvojice vinařů. Když jsme nazítří navštívili podnik znovu, číšník nám zvěstoval, že Oliver dotyčnou stranu přečetl celé hospodě a prý se smál. Což je obzvlášť cenný kompliment. Mořský vlk Dragojević se totiž nahlas směje málokdy. Jen se usmívá, mhouří oči proti slunci a přemítá, kdy asi začnou brát olihně.